Neobyčejný život Nikoly Tesly
Tento
text přepsal John R.H. Penner z malé brožury, zakoupené v jednom
antikvariátu za 2.50 dolaru. Jedinou identifikací knihy bylo jméno
jejího původního majitele (Arthur Daine) a datum 29.dubna 1978.
Kniha
se zdá být mnohem starší, byla vytvořena na psacím stroji, potom
kopírována a svázána. Jediným dalším významným rysem brožury je, že
obsahuje kopie fotografií Tesly a původně čítala 40 stran. Musím se
omluvit za kvalitu snímaných fotografií, ale originály byly velmi slabé
kvality, a toto je to nejlepší, co jsem mohl získat úpravami pomocí
grafického programu (Photoshop).
Tato kniha nemá údaj o autorských
právech, ani neudává způsob, jak kontaktovat vydavatele. Pokud je mi
známo, tato autobiografie není nikde jinde k dispozici v tištěné podobě.
Abych
učinil tento důležitý text dostupným širší veřejnosti, přepsal jsem
celý text slovo od slova z původní brožury. Jediná slova, která se zde
objevují a nejsou v původní brožuře, jsou Úvod a tato Poznámka
vydavatele. Přesně jsem zachoval čísla stránek jako v originále.
Pokud
někdo ví, jak dostihnout původního vydavatele, kontaktujte mě, prosím,
na níže uvedené adrese, aby mohl být dán tomuto dílu patřičný kredit.
John Roland Hans Penner
464 Scott Street
St. Catharines, Ontario
L2M 3W7, Canada
Telefon: 905.646.3551
E-mail: J.Penner@GEnie.GEIS.com
Tento
soubor může být volně šířen, pokud nebude žádným způsobem upravován.
Nemůže být prodáván nebo vydáván za účelem zisku bez souhlasu
vydavatele Kolmogorov-Smirnov Publishing nebo Johna R.H. Pennera. Pokud
se neozve původní vydavatel, má na tuto práci copyright (c) 1995 John
R.H. Penner.
28.srpna 1995
Úvod
Nikola Tesla se narodil v Chorvatsku, které bylo tehdy součástí Rakousko-Uherska, 9. července 1856 a zemřel 7. ledna 1943. Byl elektrickým inženýrem, který mimo jiné vynalezl indukční motor a střídavý proud, který umožnil všeobecné rozšíření elektřiny. Tesla nejdříve studoval fyziku a matematiku na polytechnice v Gratzu a potom filozofii na Pražské univerzitě. Pracoval jako elektrický inženýr v Budapešti, Maďarsko, a potom ve Francii a v Německu. V roce 1888 učinil objev, že lze vytvořit rotující magnetické pole, jestliže jsou dvě cívky, postavené do pravého úhlu, napájeny střídavým proudem s fázovým posunem 90 stupňů. Tento objev umožnil vynález střídavého indukčního motoru. Hlavní výhodou tohoto motoru je to, že ke své činnosti nepotřebuje kartáče, což se v té době považovalo za nemožné.
Tesla se v roce 1884 přestěhoval do Spojených států, kde pracoval pro Thomase Edisona. Brzy se stal jeho rivalem, protože Edison obhajoval méně výhodný stejnosměrný přenosový systém elektřiny. V této době byl Tesla pověřen konstrukcí střídavých generátorů, které se měly nainstalovat u Niagarských vodopádů. George Wesinghouse zakoupil patent na jeho indukční motor a položil základy k Westinghousovu energetickému systému, o který se energetický průmysl opírá dodnes.
Prováděl rovněž pozoruhodný výzkum vysokého napětí a bezdrátové komunikace; jednou vytvořil zemětřesení, které otřáslo terénem v okruhu několika mil kolem jeho laboratoře v New Yorku. Také navrhl systém, který předjímal celosvětovou bezdrátovou komunikaci, faxové přístroje, radar, rádiem řízené střely a letadla.
NIKOLA TESLA JE SKUTEČNÝM, LEČ NEOPĚVOVANÝM,
PROROKEM ELEKTRICKÉHO VĚKU!
Bez
něho bychom neměli rádio, automobilové zapalování, telefon, výrobu a
přenos střídavého proudu. To vše, včetně televize, by bylo nemožné.
Přesto jeho život a doba zmizely z povědomí veřejnosti.
Vydáním této AUTOBIOGRAFIE se snažíme tuto situaci napravit a zaplnit tuto "ČERNOU DÍRU" v informačním prostoru.
(c) Kolmogorov-Smirnov Publishing.
Kapitola 1
Moje mládí
Nikola Tesla
Vývoj a rozvoj člověka je životně závislý na vynálezech. Vynález je nejdůležitějším produktem jeho tvořivého mozku. Konečným účelem je úplná vláda rozumu nad materiálním světem, zapřažení sil přírody pro potřeby lidstva. Toto je obtížný úkol pro vynálezce, který je často nepochopen a nedostane se mu zasloužené odměny. Ale pro něho je bohatou kompenzací jeho radost z významného objevu a vědomí vlastní síly a toho, že je jedním z vyvolených, bez nichž by lidská rasa zahynula v hořkém boji s nelítostnými živly. Mluvím-li o sobě, měl jsem víc než plnou míru této skvělé radosti; tak velkou, že celý můj dlouhý život se zdál být jedno nepřerušované vytržení. Mám pověst jednoho z nejpracovitějších lidí a možná jím skutečně jsem, protože jsem téměř všechen čas, kromě spánku, věnoval práci. Avšak, pokud budeme práci definovat jako určitý výkon po určitou dobu podle pevných pravidel, potom jsem možná největší lenoch.
Každé úsilí pod nátlakem vyžaduje oběť životní energie. Nikdy jsem nemusel platit takovou cenu. Naopak, vždy se mi dařilo díky mým myšlenkám. Pokud mám věrně vylíčit svůj životní příběh a své aktivity, musím se obšírně, ač nerad, zabývat vlivy mého mládí, okolnostmi a událostmi, které napomohly mé životní dráze. Naše první úsilí jsou čistě instinktivní, intuitivní a nedisciplinované pokusy. Jak dospíváme, uplatňuje se stále více náš rozum a my se stáváme systematičtějšími a konstruktivnějšími. Ale tyto rané impulsy, ačkoli nejsou přímo produktivní, jsou největším momentem a mohou formovat náš další osud. Skutečně nyní cítím, že jsem je pochopil a kultivoval, místo abych je potlačil, čímž jsem dodal podstatnou hodnotu svému odkazu světu. Ale až potom, co jsem se stal dospělým, jsem si uvědomil, že jsem vynálezcem.
Bylo to způsobeno několika příčinami. Za prvé, měl jsem bratra, který měl dar neobyčejné inteligence; jeden z těch řídkých fenoménů mentalit, jejichž biologické vysvětlení selhává. Jeho předčasná smrt mé pozemské rodiče nesmírně zdrtila. (Svoji poznámku o "pozemských rodičích" vysvětlím později.) Vlastnili jsme koně, kterého nám daroval jeden z našich milých přátel. Bylo to nádherné zvíře z arabského plemene, vybavené téměř lidskou inteligencí, o něž pečovala a které hýčkala celá rodina. Tento kůň dokonce jednou, za pozoruhodných okolností, zachránil mému drahému otci život.
Můj otec byl jedné zimní noci povolán vykonat jistou naléhavou povinnost a zatímco překračoval hory, byl napaden vlčí smečkou. Kůň se vylekal, shodil mého otce na zem a utekl. Přiběhl domů vyčerpaný a zkrvavený, ale jakmile způsobil poplach, vyrazil zpátky na místo, kde opustil mého otce. Skupina lidí, kteří šli hledat mého otce, který několik hodin ležel ve sněhu, aniž si to uvědomoval, jej přivedla k vědomí a zachránila. Tento kůň byl zodpovědný za zranění mého bratra, na jehož následky zemřel. Byl jsem svědkem této tragické scény a ačkoli od této události uplynulo tolik let, vybavuji si ji velice živě. Vzpomínka na jeho vědomosti činila každé mé úsilí hloupým v porovnání s jeho. Cokoli jsem udělal chvályhodného, způsobilo, že moji rodiče cítili svoji ztrátu ještě pronikavěji. Tak jsem vyrůstal s malou sebedůvěrou.
Ale zdaleka jsem nebyl považován za hlupáka, pokud mohu soudit z příhody, kterou si dosud dobře pamatuji. Jednoho dne městští radní přecházeli ulici, kde jsem si hrál spolu s ostatními chlapci. Nejstarší z těchto ctihodných mužů, bohatý občan, se zastavil, aby dal každému z nás stříbrnou minci. Šel ke mě, náhle se zastavil a řekl, "Podívej se mi do očí." Setkal jsem se s jeho upřeným pohledem. Zatímco jsem natahoval ruku, abych dostal kýženou minci, k mému zděšení řekl, "Ne, ty ode mě nedostaneš nic. Jsi příliš bystrý."
Povídala se o mě legrační historka. Měl jsem dvě tety s vrásčitými tvářemi, jedna z nich měla zuby, které jí vyčnívaly jako sloní kly, jež zapichovala do mé tváře, kdykoli mě líbala. Nic mě neděsilo víc než vyhlídka na něžnosti mých neatraktivních příbuzných. Když mě matka jednou držela v náruči, tety se mě zeptaly, která z nich je hezčí. Když jsem si prohlédl jejich tváře, ukázal jsem na jednu z nich a zamyšleně řekl, "Tahle není tak ošklivá jako ta druhá."
Od mého útlého dětství mí rodiče chtěli, abych se stal knězem, a toto přání mě neustále deprimovalo. Toužil jsem stát se inženýrem, ale můj otec byl tvrdošíjný. Byl synem důstojníka, který složil v armádě Napoleona Velikého a společně s bratrem, profesorem na prominentní univerzitě, se mu dostalo vojenského vzdělání; ale později kupodivu přijal kněžství a v tomto povolání dosáhl vysokého postavení. Byl to velmi učený muž, skutečný filozof, básník a spisovatel a při svých kázáních byl stejně výmluvný jako Abrahám a svatá Klára. Měl úžasnou paměť a často recitoval dlouhé pasáže z děl v několika jazycích. Občas žertem utrousil poznámku, že kdyby se některý z těchto klasiků ztratil, mohl by jej hravě obnovit. Jeho styl psaní byl velmi obdivován. Psal věty krátké, ale hutné, plné vtipu a satiry. Humorné poznámky, které dělal, byly vždy zvláštní a charakteristické. Abych to ilustroval, zmíním se o jednom nebo dvou případech.
Mezi zaměstnanci, které jsme měli, byl jeden šilhavý muž jménem Mane, který pracoval na farmě. Jednoho dne štípal dříví. Jak se rozmachoval sekerou, můj otec, který stál poblíž a cítil se celý nesvůj, ho varoval, "Proboha, Mane, neudeř tam, kam koukáš, ale kam zamýšlíš udeřit!"
Při jiné příležitosti, kdy se vydal na cestu, se jeho přítel nedbale opřel o kolo kočáru a dřel si o ně svůj drahý kožich. Můj otec mu to připomněl poznámkou, "Vytáhni svůj kožich, nebo mi zničíš obruč."
Měl podivný zvyk povídat si pro sebe a liboval si v ohnivých argumentech, měníce přitom tón svého hlasu. Náhodný posluchač by mohl přísahat, že je v místnosti několik lidí.
Také se musím načrtnout vliv mé matky, pokud jde o vynalézavost, která je mi vlastní. Výchova, které se mi od ní dostalo, mi v tomto směru určitě velmi pomohla. Obsahovala všechny druhy cvičení - jako třeba hádání myšlenek toho druhého, odhalování chyb v určitých výrazech, opakování dlouhých vět nebo počítání "z hlavy". Účelem těchto lekcí bylo posílit paměť a rozum a zvláště rozvinout kritické myšlení, což bylo bezpochyby prospěšné.
Má matka pocházela z jedné z nejstarších rodin v zemi a linie vynálezců. Její otec i dědeček dali vzniknout mnoha nástrojům pro domácnost, zemědělské i jiné použití. Byla to opravdu velká žena s nevšední dovedností, odvahou a statečností, která vzdorovala bouřím života a prošla mnoha životními zkouškami. Když jí bylo šestnáct let, zachvátil zemi zhoubný mor. Její otec byl odvolán, aby poskytoval poslední pomazání umírajícím a během jeho nepřítomnosti šla sama pomáhat do rodiny v sousedství, která byla postižena touto děsivou chorobou. Myla, strojila a ukládala těla, zdobila je květinami podle místního zvyku a když se její otec vrátil, našel vše připravené pro křesťanský pohřeb.
Má matka byla vynálezcem prvního řádu a věřím, že by dokázala velké věci, kdyby nebyla vzdálena modernímu životu a jeho mnohým příležitostem. Vynalezla a zhotovila všechny nástroje, které ke své práci potřebovala a tkala ty nejlepší látky z nití, které si sama předla. Dokonce si sama pěstovala rostliny, z nichž oddělovala vlákna. Pracovala neúnavně od rozbřesku do noci a většina oděvů a domácího zařízení byla dílem jejích rukou. Když jí bylo šedesát let, její prsty byly ještě natolik hbité, že dokázala udělat na řase tři uzly.
Existoval další, možná ještě důležitější, důvod mého pozdějšího probuzení. V chlapeckých letech jsem trpěl zvláštní poruchou, která spočívala v tom, že se mi před mým zrakem zjevovaly obrazy, často doprovázené silnými záblesky světla, které mi znemožňovaly vidět skutečné objekty a vyrušovaly mě při přemýšlení nebo při jiné činnosti. Byly to obrázky věcí a scén, které jsem doopravdy viděl, nebyly to pouhé představy. Když někdo ke mě pronesl slovo, objevil se mi živě před očima obrázek objektu, který ono slovo představovalo a někdy jsem vůbec nebyl schopen rozlišit zda to, co jsem viděl, je skutečně hmotné nebo ne. To ve mě vyvolávalo znepokojení a úzkost. Žádný ze studentů psychologie nebo fyziologie, se kterým jsem o tom hovořil, mi nedokázal uspokojivě vysvětlit tento fenomén. Mé potíže se zdály být ojedinělé, ačkoli jsem k tomu zřejmě měl přirozené dispozice, protože můj bratr měl podobné problémy. Formuloval jsem teorii, že tyto obrazy byly výsledkem reflexní činnosti mozku na sítnici při velkém vzrušení. Určitě to nebyly halucinace, jaké se vyskytují u mozků trýzněných choromyslností, protože v ostatních směrech jsem byl normální a vyrovnaný. To mi vnuklo myšlenku, že má úzkost zřejmě pramení z toho, že jsem mohl být svědkem pohřbu nebo jiné nervy drásající podívané. Ta by se mi musela nevyhnutelně, za nočního klidu, tlačit před můj zrak v podobě živého obrazu, který by neustále trval navzdory snaze jej zapudit. Pokud je mé vysvětlení správné, mělo by být možné na sítnici promítnout jakýkoli obrázek, který vytvoříme svou myslí a tak jej zviditelnit. Takový pokrok by znamenal revoluci všech lidských vztahů. Jsem přesvědčen, že jednoho dne tento div bude možný. Mohu pouze dodat, že jsem velmi mnoho přemýšlel o tomto problému.
Snažil jsem se přenést takový obrázek, který jsem viděl svojí myslí, do mysli jiné osoby v jiné místnosti, abych se osvobodil od těchto mučivých zjevení. Pokoušel jsem se koncentrovat svoji mysl na někoho jiného, koho jsem viděl, a tímto způsobem jsem získal dočasný obrys; ale abych ho získal, musel jsem neustále vyvolávat nové obrazy. Nebylo to dlouho předtím, než jsem zjistil, že jsem vyčerpal všechny známé obrazy; moje "cívka s filmem" byla u konce, protože jsem viděl jen málo ze světa - pouze předměty v našem domově a blízkém okolí. Jak jsem prováděl tyto mentální operace podruhé nebo potřetí, abych vyhnal nežádoucí obrazy z mé mysli, tyto prostředky postupně ztrácely svoji sílu. Potom jsem začal instinktivně podnikat výlety za hranice toho malého světa, který jsem znal, a viděl jsem nové scény. Ty byly nejdříve velmi rozmazané a nezřetelné a mizely, když jsem se pokoušel na ně soustředit. Postupně získaly na síle a zřetelnosti a nakonec na sebe vzaly podobu skutečných věcí. Brzy jsem objevil, že toho docílím nejpohodlněji, když půjdu ve svých vizích stále dál a dál, budu dostávat stále nové vjemy a tak začnu cestovat; ovšem v mé mysli. Každou noc, (a někdy i ve dne), když jsem byl sám, jsem začínal své cesty - viděl jsem nová místa, města a země; tamní život, setkával jsem se tam s lidmi a našel jsem tam přátele a známé a, ač je to neuvěřitelné, byli mi drazí jako ti z mého skutečného života, ani trochu méně intenzivní v jejich manifestacích.
Toto se mi dělo neustále až zhruba do mého sedmnáctého roku života, kdy se má mysl začala vážně zabývat vynalézáním. Potom jsem k mému potěšení zjistil, že si mohu s největší snadností vizualizovat. Nepotřeboval jsem modely, výkresy ani experimenty. Mohl jsem si je reálně nakreslit v mé mysli. A tak jsem byl nevědomky veden k tomu, co považuji za novou metodu materializace představ vynálezů a myšlenek, což je přímým protikladem k čistému experimentování, a je rychlejší a efektivnější.
Obyčejně se nejdříve zkonstruuje zařízení, aby se zrealizovala hrubá idea. To nevyhnutelně upoutá pozornost vynálezce na detaily přístroje. Jak pokračuje v zdokonalování svého vynálezu, jeho schopnost koncentrace se zmenšuje a on ztratí ze zřetele jeho základní princip. Může to přinést výsledky, ale vždy je to na úkor kvality. Moje metoda je jiná. Když mě napadne myšlenka, okamžitě začnu s budováním v mých představách. Měním konstrukci, provádím různá vylepšení a spouštím své zařízení v mé mysli. Pro mě je absolutně nepodstatné, zda spouštím svoji turbinu ve své mysli nebo ji zkouším ve své dílně. Dokonce si všimnu, jestli je v nerovnováze. V tom vůbec není rozdíl; výsledky jsou stejné. Tímto způsobem jsem schopen rychle vyvinout a zdokonalit koncepci, aniž bych se čehokoli dotknul. Když jsem již udělal všechna možná vylepšení a nikde již nevidím žádné chyby, začnu ve svém mozku konstruovat konečný produkt. Mé přístroje pracují konstantně tak, jak jsem je vymyslel a experimenty probíhají přesně tak, jak jsem si je naplánoval. Během dvaceti let nedošlo k žádné výjimce. Proč by tomu mělo být jinak? Inženýrství, elektrické a mechanické, je ve výsledcích pozitivní. Sotva existuje objekt, který by nemohl být prozkoumán předem, z dostupných teoretických a praktických dat. Realizací hrubé myšlenky bych nic nezískal, jen bych plýtval energií, penězi a časem.
Moje trápení v mládí mělo další kompenzaci. Během svých neustálých mentálních cvičeních jsem rozvinul své pozorovací síly, což mi umožnilo odhalit pravdu velké důležitosti. Všiml jsem si, že objevování se obrazů vždy předcházelo vizím skutečných scén za zvláštních a obecně velmi výjimečných podmínek a já byl při každé příležitosti hnán touhou najít původní impuls. Po chvíli se toto úsilí stalo téměř automatickým a získal jsem velkou obratnost v propojování příčiny a následku. Ke svému překvapení jsem si byl brzy vědom, že každá myšlenka, kterou jsem pojmul, měla příčinu ve vnějším dojmu. Nejen tyto, ale všechny mé skutky vznikly podobným způsobem. Během času mi bylo dokonale zřejmé, že jsem pouhým automatem, vybaveným silou k pohybu, který reaguje na stimuly smyslových orgánů a podle toho jedná a myslí. Praktickým výsledkem tohoto poznatku bylo umění teleautomatů, které byly dosud uskutečněny ve velmi nedokonalé podobě. Nakonec se však ukážou jejich skryté možnosti. Již léta plánuji samočinně řízené automaty a věřím, že budou vyrobeny mechanismy, které budou jednat, jako kdyby do určité míry vlastnily rozum a vytvoří revoluci v mnoha komerčních a průmyslových odvětvích. Bylo mi kolem dvanácti let, když jsem poprvé ze své mysli svým úsilím vypudil obrazy, ale nikdy jsem neměl kontrolu nad záblesky světla, o nichž jsem hovořil. Ty byly možná mojí nejpodivnější a nejnevysvětlitelnější zkušeností. Obvykle se objevovaly, když jsem byl v nebezpečí nebo ve stresové situaci nebo když jsem byl velmi rozveselen. V některých případech jsem viděl všechen vzduch kolem sebe naplněný jazyky živých plamenů. Jejich intenzita, místo aby se zmenšovala, s časem rostla zdálo se mi, že dosáhla vrcholu, když mi bylo dvacet pět let.
Když jsem byl v roce 1883 v Paříži, poslal mi jeden významný francouzský továrník pozvání na loveckou výpravu, což jsem přijal. Dlouho jsem byl uvězněn v továrně a čerstvý vzduch měl na mě báječně osvěžující účinek. Při svém návratu do města tu noc jsem měl zřetelný pocit, že můj mozek začne hořet. Jako bych byl světlem, v mé hlavě bylo umístěno malé slunce a strávil jsem celou noc přikládáním studených obkladů na moji mučenou hlavu. Nakonec frekvence a intenzita záblesků začala slábnout, ale uplynuly více než tři týdny, než zmizely úplně. Když mi bylo nabídnuto druhé pozvání, odpovědí bylo mé důrazné "NE!".
Světélkující fenomén se občas u mě objevuje dosud, jako třeba když mě napadne nová myšlenka, otevírající nové možnosti, ale netrvá dlouho a má relativně nízkou intenzitu. Když zavřu oči, vždy nejdříve vidím pozadí velmi tmavě modré barvy, ne nepodobné obloze za jasné, ale bezhvězdné noci. Za několik sekund je toto pole oživeno bezpočtem jiskřících zelených šupin, uspořádaných do několika vrstev, které se ke mě přibližují. Potom se napravo objeví překrásný vzor dvou systémů rovnoběžných, blízko sebe umístěných čar, které jsou na sebe kolmé a hrají všemi barvami s převládající žlutozelenou a zlatou. Hned potom čáry zjasní a jsou potřísněny záblesky světla. Tento obraz se pomalu pohybuje před mým zorným polem a zhruba za deset vteřin zmizí vlevo, nechávaje za sebou pozadí poněkud nepříjemné a nehybné šedi, dokud nedojde k druhé fázi. Pokaždé než usnu, poletují před mým zrakem vnitřním obrazy osob nebo předmětů. Když je vidím, vím, že brzy ztratím vědomí. Pokud nejsou přítomny a odmítají přijít, znamená to, že prožiji bezesnou noc. Jakou roli hrála v mém mládí rozsáhlá představivost, může ilustrovat můj další podivný zážitek.
Jako většina dětí jsem rád skákal a velmi jsem toužil, abych se udržel ve vzduchu. Občas zafoukal od hor silný vítr, bohatý na kyslík, který činil mé tělo lehkým jako korek a já jsem skákal a představoval si, že létám. Byl to rozkošný pocit a mé zklamání bylo velmi silné, když jsem zjistil, že podvádím sám sebe. V této době jsem měl mnoho podivných sympatií, antipatií a zvyků, z nichž některé lze přičíst vnějším dojmům, zatímco jiné jsou nevysvětlitelné. Měl jsem silnou nechuť k určitým ozdobám žen, zatímco ostatní okrasy, jako například náramky se mi více či méně líbily podle toho, jaký měly design. Pohled na perly ve mě téměř vždy vzbuzoval kladné pocity, ale byl jsem fascinován třpytem krystalů nebo předmětů s ostrými hranami a rovnými povrchy. Nikdy bych se nedotkl vlasů druhých lidí, možná jedině pod pohrůžkou revolverem. Při pohledu na broskev mi naskakovala husí kůže a kousek kafru, přítomný kdekoli v domě ve mě vzbuzoval největší sklíčenost. Dokonce i nyní jsem citlivý na některé z těchto rušivých impulzů. Když upustím malé čtverečky papíru do nádoby naplněné kapalinou, vždy cítím zvláštní a odpornou chuť v ústech. Počítal jsem kroky své chůze a počítal jsem kubický obsah talířů s polévkou, šálků na kávu a kousků jídla, jinak mě jídlo netěšilo. Všechny opakované činnosti nebo operace, které jsem vykonával, musely být dělitelné třemi, a když jsem to opomněl udělat, pociťoval jsem touhu udělat to celé znovu, i kdyby to mělo trvat několik hodin. Do mých osmi let byl můj charakter slabý a kolísavý. Neměl jsem ani odvahu ani sílu učinit pevné rozhodnutí. Mé pocity přicházely ve vlnách a návalech a bez přestání se pohybovaly z extrému do extrému. Mé touhy mi braly sílu a množily se jako hlavy hydry. Byl jsem deprimován myšlenkami na bolest v životě a smrt a náboženským strachem. Byl jsem ovládán pověrčivou vírou a žil jsem v neustálém strachu z ďábla, zlých duchů a obrů a dalších zlých příšer temnoty. Potom náhle přišla obrovská změna, která změnila směr celého mého života.
Ze všech věcí jsem měl nejraději knihy. Můj otec měl velikou knihovnu a kdykoli to bylo možné, snažil jsem se uspokojit svou čtenářskou vášeň. Otec mi to nedovoloval a vždy ho popadla zuřivost, když mě chytil při činu. Vždy schovával svíčky, když zjistil, že jsem tajně četl. Nechtěl, abych si zkazil oči. Ale já jsem si opatřil lůj, udělal knot a odlil si vlastní svíčky do plechových forem a každou noc jsem utěsnil klíčovou dírku a škvíry u dveří a četl, často až do úsvitu, kdy všichni ostatní spali a moje matka začínala svou svízelnou každodenní práci.
Jednou jsem narazil na román s názvem "Aoafi" (syn Aba), srbský překlad dobře známého maďarského spisovatele Josiky. Jeho práce nějak probudila mé spící síly vůle já se začal cvičit v sebeovládání. Nejdříve mé rozhodnutí roztálo jako sníh v dubnu, ale po čase jsem překonal své slabosti a cítil jsem radost, jakou jsem dosud nepoznal, že dělám, co jsem si předsevzal.
Během času se toto intenzívní duševní cvičení stalo mou druhou přirozeností. Na počátku musela být má přání oslabena, ale postupně má touha a vůle se staly totožnými. Po letech takové disciplíny jsem získal úplnou vládu sám nad sebou, že jsem si hrál s vášněmi, které by znamenaly zničení i těch nejsilnějších mužů. V určitém věku jsem propadl hazardní hře, z níž měli mé rodiče velké obavy. Posadit se ke stolu a hrát karty bylo pro mě kvintesencí rozkoše. Můj otec vedl příkladný život a nemohl omluvit nesmyslné plýtvání mým časem a penězi, jemuž jsem se oddával. Měl jsem silné předsevzetí, ale moje filozofie byla špatná. Řekl jsem mu, "Mohu přestat kdykoli si přeju, ale proč bych to dělal, když mi to přináší radost jako bych byl v ráji?" Často se pro to na mě zlobil a pohrdal mnou, ale má matka byla jiná. Znala povahu mužů a věděla, že spásy člověka lze dosáhnout jedině jeho vlastním úsilím. Vzpomínám si, jak jednoho odpoledne, kdy jsem přišel o všechny své peníze a dychtil jsem po hře, přišla ke mě se svazkem bankovek a řekla, "Jdi a bav se. Čím dříve utratíš všechno, co máme, tím lépe. Vím, že to překonáš." A měla pravdu. Překonal jsem svou vášeň a jenom jsem litoval, že nebyla stokrát silnější. Nejen že jsem nad ní zvítězil, ale vytrhl jsem ji ze svého srdce, že tam nezbyla ani stopa po touze.
Od té doby jsem se stal naprosto lhostejným k jakémukoli druhu hazardní hry jako šťárání se v zubech. V jiném období jsem silně kouřil a hrozilo, že si zničím zdraví. Potom se uplatnila má vůle a já nejen že jsem přestal kouřit, ale zničil jsem k tomu všechny své sklony. Kdysi jsem trpěl srdečními potížemi, dokud jsem neobjevil, že je to kvůli nevinnému šálku kávy, který jsem pil každé ráno. Okamžitě jsem s tím přestal, ačkoli přiznávám, že to nebyl snadný úkol. Tímto způsobem jsem zkontroloval a držel na uzdě ostatní zvyky a vášně a nejen že jsem si ušetřil život, ale získal jsem tím i mnoho zadostiučinění, což většina lidí pokládá za strádání a oběť.
Po dokončení studií na Polytechnickém institutu a univerzitě jsem se úplně nervově zhroutil a zatímco nemoc pokračovala, všímal jsem si mnoha fenoménů, podivných a neuvěřitelných...
Kapitola 2
Nyní se na chvíli zastavím u těchto neobyčejných zkušeností proto, že by mohly zajímat studenty psychologie a fyziologie a také proto, že toto období psychických muk mělo největší důležitost pro můj duševní vývoj a další práci. Ale je nezbytné se nejdříve zmínit o okolnostech a podmínkách, které tomu předcházely a v nichž by se mohlo nacházet částečné vysvětlení.
Od dětství jsem byl přinucen soustředit svou pozornost na sebe. To mi působilo mnoho utrpení, ale z mého dnešního hlediska to bylo požehnání, protože mě to naučilo zhodnotit neocenitelnou hodnotu introspekce a poskytlo mi to i prostředky k dosažení úspěchu. Tlak v zaměstnání a nepřetržitý proud dojmů, který se vlévá do našeho vědomí všemi kanály získávání vědomostí, činí moderní existenci v mnoha ohledech riskantní. Většina lidí je tak pohlcena pozorováním vnějšího světa, že úplně zapomínají na to, co se děje v jejich nitru. Předčasná smrt milionů lidí je vysvětlitelná právě touto příčinou. Dokonce i mezi těmi, kdo nahlížejí do svého nitra, je běžnou chyba, že se vyhýbají svým představám a ignorují reálné nebezpečí. A co je pravda o jednotlivci, platí více nebo méně pro lidstvo jako celek.
Abstinence nebyla vždy mojí zálibou, ale nacházím hojnou odměnu v příjemných zkušenostech, jež nyní prožívám. Jenom pro naději, že obrátím některé z vás na své přesvědčení, uvedu zde jeden nebo dva případy.
Nedávno jsem se vracel do svého hotelu. Byla nevlídná chladná noc, klouzalo to a v dohledu nebylo žádné taxi. Půl bloku za mnou šel další muž, evidentně stejně dychtivý dostat se pod střechu. Moje nohy se náhle ocitly ve vzduchu. Ve stejném okamžiku se v mém mozku objevily záblesky. Nervy zareagovaly, svaly se stáhly. Zhoupnul jsem se o 180 stupňů a přistál jsem na rukou. Šel jsem dá, jako by se nic nestalo, když tu mě dohonil onen cizí muž. "Kolik je vám let?" zeptal se a zkoumavě se na mě podíval.
"Ó, zhruba padesát devět," odpověděl jsem, "Proč se ptáte?"
"No," řekl, "viděl jsem to udělat kočku, ale nikdy člověka." Asi před měsícem jsem si chtěl objednat nové brýle a šel jsem k optikovi, který se mnou provedl obvyklé testy. Nevěřícně se díval, jak jsem četl i ten nejmenší text na značnou vzdálenost. Ale když jsem mu řekl, že jsem již překročil šedesátku, úžasem zalapal po dechu. Mí přátelé často podotknou, že mé obleky mi padnou jako rukavice, ale nevědí, že všechny mé obleky byly ušity podle měr, které byly pořízeny téměř před padesáti lety a nikdy se nezměnily. Za tu dobu se moje váha nezměnila ani o libru. V této souvislosti vám povím legrační historku.
Jednoho večera v zimě 1885 pan Edison, Edward H. Johnson, prezident Edison Illuminating Company, pan Batchellor, manažer závodů a já jsme přišli na malé místo naproti domu 65 na Páté Avenue, kde byly umístěny kanceláře společnosti. Někdo navrhnul, abychom hádali, kolik kdo váží a já byl přemluven, abych si stoupl na váhu. Edison si mě změřil od hlavy až k patě a řekl: "Tesla váží přesně 152 liber." A uhodl to přesně. Svlečený jsem vážil 142 liber a tuto váhu mám dosud. Pošeptal jsem panu Johnsonovi, "Jak je možné, že Edison uhodl moji váhu tak přesně?"
"No," řekl a snížil hlas. "Důvěrně ti to řeknu, ale nesmíš to nikomu říct. Byl dlouhou dobu zaměstnán na chicagských jatkách, kde vážil tisíce prasečích půlek každý den. To je ten důvod."
Můj přítel Chauncey M. Dupew vypráví o jednom Angličanovi jednu ze svých originálních anekdot a který poslouchal s rozpačitým výrazem, ale o rok později se hlasitě zasmál. Rovnou přiznávám, že mi to trvalo déle než jemu, než jsem ocenil Johnsonův vtip. Nyní mohu říci, že můj současný dobrý zdravotní stav je jednoduše výsledkem opatrného a vyváženého způsobu života a možná nejpřekvapivější věcí je, že v mládí jsem byl třikrát díky nemoci v tak zuboženém stavu, že lékaři už mi nedávali žádnou naději. Kromě toho díky své nevědomosti a lehkomyslnosti jsem se dostal do všech možných potíží, nebezpečí a nesnází, z nichž jsem se vymotal jen zázrakem. Málem jsem byl utopen, pohřben, ztracen a téměř jsem zmrznul. O vlásek jsem unikl zuřivému psu, kanci a dalším divokým zvířatům. Prodělal jsem strašné nemoci a setkal se se všemi druhy podivných nehod a to, že jsem dnes celý a zdravý se zdá být jako zázrak. Ale když si nyní vybavuji všechny tyto příhody, nabývám přesvědčení, že moje záchrana nebyla dílem náhody, ale musela být způsobena zásahem božské moci. Snahou každého vynálezce je ochrana života. Jestliže zapřahuje síly, zdokonaluje přístroje nebo poskytuje nový komfort a pohodlí, vždy našemu životu dodává bezpečí. Je rovněž lépe kvalifikován než průměrný jednotlivec chránit se před nebezpečím, protože je všímavý a vynalézavý. I kdybych neměl další důkazy, že tomu tak je, věděl bych to z vlastní zkušenosti. Čtenář to bude schopen posoudit sám, když se zmíním o jednom nebo dvou příkladech.
Jednou, když mi bylo asi čtrnáct let, jsem chtěl postrašit několik svých kamarádů, kteří se se mnou koupali. Můj plán byl potopit se pod dlouhou plovoucí konstrukci a tiše se vynořit na druhém konci. Plavání a potápění bylo pro mě stejně přirozené jako pro kachnu a věřil jsem, že to hravě zvládnu. Ponořil jsem se do vody a když jsem kamarádům zmizel z dohledu, otočil jsem se a plaval rychle na opačnou stranu. Po chvíli jsem si myslel, že jsem již bezpečně za objektem, vyplaval jsem tedy na povrch, ale k svému zděšení jsem se udeřil do hlavy o trám. Pochopitelně jsem se zase rychle ponořil a plaval, dokud mi stačil dech. Když jsem se snažil vynořit podruhé, moje hlava zase narazila na trám. Nyní se mě začínalo zmocňovat zoufalství. Sebral jsem všechny své síly a učinil třetí šílený pokus, ale výsledek byl stejný. Muka spojená s nemožností dýchat byla nesnesitelná, můj mozek začal pracovat naprázdno a já začal klesat. V moment, kdy se má situace zdála být absolutně beznadějnou, jsem zažil jeden z těch záblesků světla a objekt nade mnou se objevil před mým zrakem. Buď jsem rozeznal, nebo uhodl, že blízko mě je mezi trámy mezera a na ní jsou z druhé strany přibita prkna, mezi nimiž a vodní hladinou je malý prostor. Téměř s jistotou jsem vyplaval a přitlačil ústa k prknům a vdechl trochu vzduchu, naneštěstí s vodní sprškou, kterou jsem se málem zadusil. Několikrát jsem tuto proceduru opakoval jako ve snu a když se mé srdce, které tlouklo jako o závod, trochu ztišilo, jsem se uklidnil. Potom jsem se několikrát neúspěšně potopil, přičemž jsem totálně ztratil orientaci, ale nakonec jsem úspěšně unikl z této pasti. To již kamarádi se vzdali naděje na moji záchranu a snažili se vylovit alespoň moje tělo. Tato koupací sezóna byla mou bezstarostností pokažena, ale brzy jsem na tuto lekci zapomněl a o dva roky později jsem spadl do ještě horší tísně.
V místě, kde jsem tou dobou studoval, stál pod přehradou na řece velký mlýn na mouku. Zpravidla byla voda jenom dva nebo tři palce nad hrází a plavání k ní nebyl příliš nebezpečný sport, jemuž jsem se často oddával. Jednoho dne jsem šel sám do řeky, abych si jako obvykle zaplaval. Když jsem byl blízko zdiva, jsem však s hrůzou zpozoroval, že voda stoupla a rychle mě unášela k jezu. Pokoušel jsem se uniknout, ale bylo již příliš pozdě. Naštěstí jsem se zachránil před pádem pod jez tím, že jsem se zachytil oběma rukama zdi. Tlak proti mému hrudníku byl obrovský a já byl stěží schopen udržet hlavu nad hladinou. V dohledu nebyla živá duše a můj hlas se ztrácel v hukotu padající vody. Postupně jsem se stával stále vyčerpanějším a již jsem nebyl schopen snést tu strašnou námahu. Když už jsem se téměř nechal strhnout proudem, abych se rozbil o skály dole, uviděl jsem v záblesku světla známé schéma ilustrující hydraulický princip, že síla tekutiny v pohybu je přímo úměrná ploše, na niž působí, a automaticky jsem se obrátil na levý bok. Jako zázrakem tlak povolil a nyní jsem mohl poměrně snadno odolávat proudu. Ale nebezpečí dosud nepominulo. Věděl jsem, že dříve nebo později budu unešen vodou dolů, protože zde nebyl nikdo, kdo by mi včas pomohl, i kdybych měl nevím jakou sílu. Nyní jsem obojaký, ale tenkrát jsem byl levák a v pravé ruce jsem měl poměrně malou sílu. Z toho důvodu jsem se neodvážil obrátit se na druhou stranu, abych si odpočal, a tak jsem byl odsouzen k tomu, že se po určité době pustím a budu unášen proudem pod přehradu. Musel jsem se dostat pryč od mlýna, nad nímž jsem se nacházel, protože proud zde byl mnohem prudší a byla tam větší hloubka. Byla to dlouhá a bolestivá zkouška a téměř jsem u konce nevydržel, protože tam zeď klesala. Dostal jsem se přes tento úsek s poslední špetkou svých sil a když jsem konečně dosáhl spásného břehu, upadl jsem do mdlob. Na levém boku jsem měl všechnu kůži sedřenou a trvalo několik týdnů, než mi klesla horečka a já byl zdráv. Toto byly jenom dva příklady z mnoha, ale věřím, že dostatečně ilustrují, že nebýt mého vynálezeckého instinktu, nebyl bych již mezi živými a nevyprávěl by vám svůj příběh.
Zainteresovaní lidé se mě často ptají, jak a kdy jsem začal vynalézat. Na tuto otázku mohu odpovědět pouze ve světle svých nynějších vzpomínek - vybavuji si, že můj první pokus byl dosti ctižádostivý, protože zahrnoval vynález přístroje i metody. První jsem převzal, ale druhé jsem byl původce. Stalo se to takto. Jeden z mých dětských kamarádů dostal háček a rybářský prut, což ve vsi způsobilo pozdvižení, a příští ráno se všichni vydali chytat žáby. Já zůstal sám a opuštěný, protože jsem se předtím s těmito chlapci pohádal. Nikdy jsem předtím skutečný háček neviděl a představoval jsem si jej jako něco báječného, nadaného zvláštními vlastnostmi, a byl jsem zoufalý, že nemohu být jedním z účastníků výpravy. Pobízen nezbytností jsem někde sehnal kousek měkkého železného drátu, vykoval konec do špičky mezi dvěma kameny, ohnul jsem ho a připevnil k silnému provázku. Potom jsem uřízl prut, sebral nějakou návnadu a šel dolů k potoku, kde byla hojnost žab. Ale nemohl jsem žádnou chytit a téměř mě to odradilo, když jsem zpozoroval, jak před houpajícím se prázdným háčkem sedí na kořenu žába. Nejdříve se přikrčila, ale potom se její oči vypoulily a podlily krví, nadmula se na dvojnásobnou velikost a dravě chňapla po háčku. Okamžitě jsem ji vytáhl. Zkoušel jsem to neustále znovu a znovu a zjistil jsem, že to funguje. Když mí kamarádi, kteří, navzdory své skvělé výbavě, nic nechytili, přišli ke mě, byli zelení závistí. Po dlouhou dobu jsem své tajemství udržoval a těšil se ze svého monopolu, ale nakonec zvítězil duch vánoc. Každý chlapec potom mohl dělat to samé a následující léto přineslo žábám katastrofu.
Mám dojem, že při mém dalším pokusu jsem jednal pod vlivem prvního instinktivního impulsu, který u mě později převládnul, ve snaze zapřáhnout síly přírody do služeb člověka. Udělal jsem to prostřednictvím "May bugs" (chrousti) nebo "June bugs", jak jsou nazývány v Americe, které byly skutečnými škůdci v této zemi a někdy polámaly větve stromů pouhou vahou svých těl. Keře se jimi přímo černaly. Přivázal jsem čtyři z nich křížem k tenkému vřetenu a jeho pohyb přenášel k velkému kotouči, a tak odvodil značnou "sílu". Tito tvorové byli velmi výkonní a jakmile se rozběhli, nezastavili se po celé hodiny a čím bylo tepleji, tím vytrvaleji pracovali a neúnavněji otáčeli kotoučem. Všechno šlo dobře, dokud k nám nepřišel cizí chlapec. Byl to syn penzionovaného důstojníka rakouské armády. Tento uličník jedl kobylky zaživa, jako by to byly nejlepší ustřice. Tento nechutný pohled ukončil mé úsilí na tomto slibném poli a od té doby jsem, vlivem této podívané, nebyl schopen se dotknout kobylky nebo jiného hmyzu.
Myslím, že potom jsem rozebral a zase složil dědečkovy hodinky. Při té první operaci jsem byl vždy úspěšný, ale často jsem selhal při druhé. A tak dědeček přerušil mou práci způsobem ne příliš jemným a trvalo mi třicet let, než jsem se pustil do další hodinářské práce.
Krátce potom jsem se pustil do výroby vzduchové pistole, která se skládala trubky, pístu a dvou zátek z konopí. Když se střílelo, píst se opřel o žaludek a trubka se rychle stlačila oběma rukama zpět, vzduch mezi oběma zátkami se stlačil, rychle se zahřál a jedna ze zátek byla vytlačena s velkým hlukem ven. Umění spočívalo ve výběru vhodné trubky kuželovitého tvaru z dutého stébla, která se nacházela v naší zahradě. S touto pistolí jsem si hodně vyhrál, ale mé aktivity ohrožovaly okenní tabulky u našeho domu a já se setkal s bolestivým odrazováním od této činnosti.
Pokud si dobře vzpomínám, potom jsem si oblíbil vyřezávané meče, vyrobené z kousků nábytku, které jsem mohl snadno získat. V té době jsem byl pod vlivem srbské národní poezie a plný obdivu k činům hrdinů. Trávil jsem celé hodiny kosením svých nepřátel ve formě stonků kukuřice, čímž jsem ničil úrodu, za co jsem byl svou matkou několikrát potrestán. Navíc, nebyla to obyčejná kukuřice, ale vybraný druh.
Toto všechno, a mnohé další, jsem prožíval do svých šesti let, kdy jsem prošel jeden ročník základní školy ve vesnici Smiljan, kde žila moje rodina. Potom nastal v mém životě zlom, když jsme se přestěhovali do městečka Gospic, ležícího nedaleko. Tato změna bydliště pro mě představovala skutečnou pohromu. Téměř mi to rozbilo srdce na kusy, když jsem musel opustit své holuby, kuřata a ovce, a naše obrovské hejno hus, které se ráno houfovalo na pastvu a za soumraku se vracelo zpět v bojové formaci tak dokonalé, že by zahanbilo i eskadru nejlepších letců dnešních dnů. Ve svém novém domově jsem si připadal jako vězeň, dívající se zamřížovaným oknem na cizí lidi. Moje ostýchavost byla tak veliká, že bych raději stál tváří v tvář řvoucímu lvu, než některému z těch městských hejsků, kteří se procházeli pod mým oknem. Ale nejtěžší zkoušku jsem musel podstoupit v neděli, kdy jsem se musel obléci do svátečního obleku a jít na bohoslužbu. Tam se mi stala nehoda, že mi v dalších několika letech při pouhém pomyšlení na ni tuhla v žilách krev. Byla to má druhá příhoda v kostele. Nedlouho předtím jsem byl přes noc pohřben ve staré kapli v nepřístupných horách, která byla navštěvována pouze jednou do roka. Byla to hrozná zkušenost, ale tahle byla ještě horší.
Ve městě žila jedna bohatá dáma, dobrá, ale velmi okázalá žena, která chodívala do kostela úžasně namalovaná a oblečená do nádherných šatů s dlouhou vlečkou. Jednou v neděli jsem právě skončil zvonění ve zvonici a hnal se do dveří, když tato velká dáma vyplouvala ven a já skočil přímo na její vlečku. Bylo slyšet hlasitý zvuk, jako když se trhá látka, a mě to znělo jako salva z mušket. Můj otec byl sinalý zlostí. Dal mi jemný pohlavek na tvář, byl to jediný tělesný trest, jaký jsem od něho kdy dostal, ale téměř ho cítím dodnes. Úžas a rozpaky, které následovaly byly nepopsatelné. Byl jsem prakticky vyobcován ze společnosti, dokud se nestalo něco, co mě vykoupilo v očích komunity.
Jeden podnikavý mladý obchodník zorganizoval hasičský sbor. Byla zakoupena nová hasičská stříkačka, opatřeny uniformy a vycvičeno mužstvo pro službu a přehlídky. Stroj byl nádherně natřen načerveno a načerno. Na jedno odpoledne bylo připraveno oficiální cvičení a stříkačka byla převezena k řece. Veškeré obyvatelstvo městečka se nahrnulo na břeh, aby bylo svědkem této velké podívané. Když byly zakončeny všechny projevy a ceremonie, byl vydán příkaz k pumpování vody, ale z ústí hadice nevypadla ani kapka. Profesoři a experti se marně pokoušeli závadu najít. Fiasko bylo úplné, když jsem se na scéně objevil já. Moje znalost mechanismu byla nulová a rovněž jsem nevěděl nic o tlaku vzduchu, ale instinktivně jsem cítil, že problém bude v sací hadici a zjistil jsem, že je splasklá. Když jsem se vnořil do řeky a rozevřel ji, voda se začala hnát do pumpy a nemálo nedělních šatů bylo postříkáno. Archimedes, běžící nahý ulicemi Syrakus a křičící z plna hrdla "Heuréká", nemohl mít větší radost než jsem měl v tu chvíli já. Byl jsem nošen na ramenou a stal jsem se hrdinou dne.
Po přestěhování do města jsem navštěvoval čtyřletou tak zvanou Normální školu, která mě měla připravit na studium na univerzitě nebo na reálném gymnáziu. Během tohoto období mé chlapecké úsilí, hrdinské činy i nesnáze pokračovaly.
Mimo jiné jsem se stal šampionem v zemi jako chytač vran. Moje metoda byla velice jednoduchá. Šel jsem do lesa, skryl se ve křoví a napodoboval hlasy ptáků. Obvykle jsem dostal několik odpovědí a za krátkou chvíli vrána zatřepetala křídly a vlétla do křoví poblíž mě. Potom jenom stačilo hodit kousek lepenky, abych odvrátil její pozornost, vyskočit a chytit ji dřív, než se stačila vymanit z porostu. Tímto způsobem jsem jich chytil, kolik jsem chtěl. Ale jednou se přihodilo něco, co mě přimělo, abych je respektoval. Chytil jsem pěkný párek ptáků a se svým kamarádem jsem se vracel domů. Když jsme vycházeli z lesa, shromáždily se tisíce vran a dělaly strašný rámus. Během několika minut nás začaly pronásledovat a brzy nás obklopily. Legrace pokračovala, dokud jsem nedostal ránu zezadu do hlavy, až jsem upadl. Potom na mě zle útočily. Byl jsem přinucen tyto dva ptáky propustit a byl jsem rád, že jsem se mohl připojit ke svému příteli, který nalezl úkryt v jeskyni.
Ve školní třídě jsme měli několik mechanických modelů, které mě zajímaly a obrátily moji pozornost k vodním turbinám. Zkonstruoval jsem jich mnoho a s velkým potěšením jsem se díval, jak pracují. Jak neobyčejný byl můj život, může ilustrovat následující příhoda. Můj strýc neměl pochopení pro tento druh mé zábavy a několikrát mě za to pokáral. Byl jsem fascinován popisem Niagarských vodopádů a ve své fantazii jsem si představoval velké kolo poháněné vodopádem. Řekl jsem svému strýci, že pojedu do Ameriky a tento plán uskutečním. O třicet let později byly mé myšlenky realizovány na Niagaře a já se podivoval nad nepochopitelnou záhadou lidské mysli.
Udělal jsem všechny možné vynálezy a vymyšlenosti, ale mezi nimi byl nejlepší samostříl. Při střelbě na malou vzdálenost, mé šípy, když byly krátké, mizely v borovém prkně jeden palec silném. Od neustálého natahování oblouku byla kůže na mém žaludku silná jako u krokodýla a často se ptám v duchu sám sebe, zda tato cvičení nezpůsobila, že dokonce i nyní jsem schopen trávit kameny! Nemohu přejít mlčením ani své výkony se smyčkou, které mi umožnily předvádět své omračující výkony v aréně. A nyní povím o svých výkonech ve válečnickém umění, které maximálně napnou čtenářovu důvěřivost.
Během chůze se svým strýcem podél řeky jsem se cvičil v obratnosti. Slunce zapadalo, pstruzi byli hraví a čas od času vyskakovali z vody a jejich lesklá těla se třpytila v kontrastu k temným skalám v pozadí. Samozřejmě, každý chlapec mohl zasáhnout rybu za těchto příznivých podmínek, ale já si uložil mnohem obtížnější úlohu a svému strýci jsem do nejmenších detailů popsal, co hodlám udělat. Chtěl jsem hodit kámen, zasáhnout rybu, mrštit její tělo proti skále a rozseknout ji na dva kusy. Jak jsem to dořekl, ihned jsem to udělal. Můj strýc se na mě díval nechápavě a téměř vyděšeně a zvolal: "Vade retra Satanae!" a bylo to několik dní předtím, než ke mě opět hovořil. Jiné rekordy, jakkoli velké, budou zastíněny, ale cítím, že mohu spokojeně odpočívat na svých vavřínech po tisíc let.
Kapitola 3
Jak Tesla vynalezl rotační magnetické pole
Ve věku deseti let jsem vstoupil na reálné gymnázium, které bylo novou a velmi dobře vybavenou institucí. Ve fyzikálním kabinetu byly různé modely klasických vědeckých přístrojů, elektrických a mechanických. Demonstrace a experimenty, čas od času prováděné našimi učiteli, mne fascinovaly a nepochybně byly mocným podnětem pro mé vynalézání. Také jsem vášnivě miloval matematiku a často jsem sklízel profesorovu pochvalu za rychlé výpočty "z hlavy". Bylo to díky mé nabyté schopnosti vizualizace čísel a provádění operací s nimi, nikoli obvyklým intuitivním způsobem, ale jako ve skutečnosti. Do určitého stupně složitosti bylo pro mě absolutně jedno, jestli jsem psal číslice na tabuli, nebo jsem si je vyvolával ve svých mentálních vizích. Ale kreslení "od ruky", kterému bylo věnováno mnoho hodin výuky, bylo pro mě obtíží, kterou jsem nemohl snést. Bylo to pozoruhodné, protože většina členů naší rodiny v tom vynikala. Možná byla tato averze způsobena mojí zálibou, kterou jsem našel v nerušeném přemýšlení. Nebýt několika výjimečně hloupých chlapců, kteří neuměli vůbec nic, byly by mé výsledky nejhorší.
To byl vážný handicap, protože v existujícím vzdělávacím režimu bylo kreslení povinné a tento nedostatek hrozil zničit celou moji životní dráhu a můj otec měl značné potíže dostat mě z jedné třídy do jiné.
V druhém roce na této instituci mě posedla myšlenka vyvolání trvalého pohybu neustálým tlakem vzduchu. Příhoda s hasičskou stříkačkou, o niž jsem již vyprávěl, rozohnila moji mladistvou představivost a vštípila mi dojem o neomezených možnostech vakua. Horečně jsem toužil využít tuto nevyčerpatelnou energii, ale po dlouhou dobu jsem tápal ve tmě. Nakonec však mé úsilí vykrystalizovalo ve vynález, který měl být schopen dosáhnout toho, o co se žádný jiný smrtelník ani nepokusil. Představte si volně otočný válec, uložený ve dvou ložiscích a částečně obklopený nádržkou, do níž válec těsně zapadá. Otevřená strana nádržky je rozdělena přepážkou (v podélné ose s válcem - pozn. překl.), takže válcový segment nádržku rozděluje na dvě části, vzájemně vzduchotěsně oddělené pohyblivým spojem. Z jedné části je vyčerpán vzduch a je jednou pro vždy uzavřena, druhá část zůstane otevřena; výsledkem bude věčný pohyb válce. Alespoň jsem si to myslel.
Dřevěný model jsem zkonstruoval a zalícoval s nekonečnou pečlivostí a když jsem k jedné straně připojil pumpu a skutečně pozoroval, že válec měl tendenci rotovat, šílel jsem radostí. Jednou z věcí, již jsem chtěl uskutečnit, bylo létání, ačkoli mě stále ještě odrazovala vzpomínka na ošklivý pád, který jsem utrpěl, když jsem s deštníkem skočil z vršku budovy. Každý den jsem se v duchu přemisťoval vzduchem do vzdálených oblastí, ale netušil jsem, jak to uskutečnit. Nyní jsem měl něco konkrétního, létací stroj, který neměl nic víc, než rotující hřídel, mávající křídla a vakuum - jako neomezený zdroj energie! Od té doby jsem dělal své vzdušné výlety ve vozidle s takovým komfortem a luxusem, jaké by se hodilo ke králi Šalamounovi. Trvalo mi roky než jsem pochopil, že atmosferický tlak působí kolmo k povrchu válce a že mírná tendence k rotaci, kterou jsem pozoroval, byla způsobena únikem vzduchu! Ačkoli jsem si tuto skutečnost uvědomoval postupně, způsobila mi bolestivý šok.
Sotva jsem dokončil školní docházku na reálném gymnáziu, přemohla mě nebezpečná choroba, nebo spíše jejich tucty a moje fyzická kondice se stala tak zoufalou, že mi lékaři nedávali žádnou naději. V tomto období mi bylo dovoleno pravidelně číst a získávat knihy z veřejné knihovny, která byla zanedbaná, a tak mi byla svěřena klasifikace děl a příprava katalogů.
Jednoho dne se mi do rukou dostalo několik svazků nové literatury, která se lišila od všeho, co jsem kdy předtím četl. Tyto knihy mě tak upoutaly, že jsem úplně zapomněl na svůj beznadějný stav. Byly to ranější práce Marka Twaina a jim mohu děkovat za zázračné uzdravení, jež následovalo. O dvacet pět let později, když jsem se s panem Clementsem setkal a vytvořilo se mezi námi přátelství, vyprávěl jsem mu o tomto zážitku a s potěšením jsem pozoroval, jak se tento velký muž smál, až se mu po tvářích řinuly slzy.
Má studia pokračovala na vyšším reálném gymnáziu v Carlstadtu, Chorvatsko, kde bydlela jedna z mých tet. Byla to distingovaná dáma, žena plukovníka, který byl starým válečníkem, jenž se zúčastnil mnoha bitev. Nikdy nezapomenu na ty tři roky, které jsem strávil v jejich domě. Žádná pevnost v době války nebyla pod tužší disciplínou. Krmili mě jako kanárka. Všechno jídlo bylo nejvyšší kvality a bylo vždy výtečně připravené, ale porce byly nepatrné. Plátky šunky, které krájela moje teta, byly tenké jako list papíru. Když mi plukovník chtěl dát na talíř něco většího, zadržela ho a rozčileně mu řekla: "Buď opatrný! Niko je velmi vybíravý."
Měl jsem neukojitelnou chuť k jídlu a trpěl jsem jako Tantalus.
Ale žil jsem v atmosféře vytříbenosti a uměleckého vkusu zcela neobvyklého v té době a společenských poměrech. Země byla nížinatá a bažinatá a malárie mě nikdy nevynechala, navzdory ohromnému množství chininu, jež jsem konzumoval. Občas se zvedla hladina řeky a vyhnala armádu krys do domů, kde sežraly všechno, dokonce i svazky pálivé papriky.Tito škůdci byli pro mě vítaným rozptýlením. Oslaboval jsem jejich řady všemi prostředky, což mi ve společnosti vyneslo nezáviděníhodnou přezdívku chytač krys. Nakonec však jsem gymnázium dokončil, moje nouze skončila a já obdržel maturitní vysvědčení, což mě přivedlo na životní křižovatku.
Během celých těchto let rodiče nikdy nezakolísali v rozhodnutí, nechat ze mě udělat duchovního, ale pouhá myšlenka na to mě naplňovala hrůzou. Stále více jsem se začal zajímat o elektřinu za povzbuzujícího vlivu mého profesora fyziky, který byl geniální muž a často nám demonstroval fyzikální zákony pomocí přístrojů, jež sám vynalezl. Mezi nimi si pamatuji na přístroj ve tvaru volně otočné baňky, potažené staniolem, která se začala rychle otáčet, když byla připojena ke stroji vyrábějícímu statickou elektřinu. Nedokážu popsat, co a jak intenzivně jsem cítil, když jsem byl svědkem jeho demonstrací těchto záhadných fenoménů. Každý dojem vyvolával v mé mysli tisíce odezev. Chtěl jsem vědět víc o této podivuhodné síle; toužil jsem experimentovat a bádat a s bolavým srdcem jsem rezignoval na nevyhnutelné. Právě když jsem se chystal na dlouhou cestu domů, dostal jsem dopis, v němž mne otec žádal, abych se zúčastnil honu. Bylo to podivné přání, protože byl vždy horlivě proti tomuto sportu. Ale o několik dní později jsem se dozvěděl, že v této oblasti řádí cholera, a tak jsem se navzdory přání rodičů vrátil do Gospicu. Je neuvěřitelné, jak absolutně nevědomí byli lidé, pokud jde o příčiny této pohromy, která postihovala zemi v intervalech patnácti až dvaceti let. Domnívali se, že smrtelná choroba je přenášena vzduchem a proto jej naplňovali štiplavým zápachem a kouřem. Mezitím pili zamořenou vodu a umírali po tuctech. Já tuto hroznou chorobu dostal hned první den po svém příjezdu a ačkoli jsem přežil nejhorší krizi, byl jsem po devět měsíců upoután na lůžko a stěží jsem byl schopen se pohnout. Moje energie byla úplně vyčerpána a já se podruhé ocitl na pokraji smrti.
Při jedné mé krizi, o níž se předpokládalo, že bude poslední, se otec přiřítil do místnosti. Dodnes vidím jeho bledou tvář, když se mě uklidňujícím tónem pokoušel povzbudit. "Možná," řekl jsem, "by se mi ulevilo, kdybyste mě nechali studovat inženýrství." "Půjdeš na tu nejlepší technickou instituci na světě," odpověděl slavnostně, a já věděl, že to myslí vážně. Z mé mysli spadlo těžké závaží, ale úleva by přišla příliš pozdě, nebýt zázračného léku v podobě hořkého odvaru ze zvláštního druhu fazole. Vracel jsem se do života jako Lazar k naprostému úžasu všech.
Můj otec trval na tom, abych strávil rok ozdravným pobytem v přírodě, s čímž jsem zdráhavě souhlasil. Většinu času jsem se potuloval po horách s loveckou výstrojí a s hromádkou knih, a tento kontakt s přírodou mě učinil silnějším na těle i na duchu. Přemýšlel jsem a plánoval a zplodil mnoho myšlenek, ale téměř zpravidla byly klamné. Vize byla dostatečně jasná, ale znalosti principů byly velmi omezené.
V jednom svém vynálezu jsem navrhnul dopravovat dopisy a balíčky přes moře podmořským potrubím v kulových kontejnerech, dostatečně pevných, aby odolávaly hydraulickému tlaku. Pumpovací zařízení, jehož účelem bylo hnát vodu potrubím, bylo přesně propočítáno a zkonstruováno a byly pečlivě propracovány i všechny další podrobnosti. Pouze byl však přehlédnut pouze jeden nepatrný detail. Předpokládal jsem libovolnou rychlost vody a, co víc, chtěl jsem, aby byla co nejvyšší, aby byla pošta doručována závratnou rychlostí, což jsem měl podepřeno bezchybnými kalkulacemi. Následné úvahy o odporu ventilů toku média mě přiměly se této myšlenky vzdát.
Dalším z mých projektů bylo vést kolem rovníku kruh, který by ovšem volně plul a byl by ve svém rotačním pohybu upoután odstředivými silami, což by umožnilo cestovat rychlostí kolem tisíce mil za hodinu, rychlostí nedosažitelnou u vlaku. Čtenář se jistě bude smát. Tento plán byl obtížně realizovatelný, to připouštím, ale nebyl horší než nápad dobře známého profesora z New Yorku, který chtěl čerpat vzduch z horkých do chladnějších klimatických oblastí, přičemž zcela zapomněl, že nám pánbůh pro tento účel poskytl gigantický stroj.
Další plán, mnohem důležitější a přítažlivější, byl odvodit energii z rotačního pohybu zeměkoule. Objevil jsem, že předměty na zemském povrchu, vzhledem k denní rotaci planety, jsou zemí unášeny bez ohledu na to, zda se pohybují po směru nebo proti směru rotace. Z toho vyplývá velká změna momentu, který by mohl být využit nejjednodušším představitelným způsobem k dodávání pohybové energie kdekoli na světě. Nemohu najít slova, která by popsala mé zklamání, když jsem si později uvědomil, že jsem se ocitl v situaci Archimeda, který marně hledal pevný bod ve vesmíru.
Po skončení mé zdravotní dovolené jsem byl poslán na polytechnickou školu ve Štýrském Hradci, Rakousko, kterou můj otec vybral, jako jednu z nejstarších a nejvěhlasnějších institucí. To byl ten moment, který jsem dychtivě očekával a začal svá studia pod dobrým vedením a byl jsem pevně rozhodnut uspět. Mé předchozí vzdělání bylo nadprůměrné, díky výuce, již mi poskytl můj otec, a díky dalším příležitostem k sebevzdělávání. Získal jsem znalosti řady jazyků a prokousával jsem se knihami z několika knihoven a sbíral informace více nebo méně užitečné. Potom jsem si poprvé mohl vybrat předměty, které jsem chtěl a kreslení od ruky mě již více neobtěžovalo.
Svou duševní kondicí jsem rodičům připravil překvapení a během celého prvního ročníku jsem pravidelně začínal pracovat ve tři ráno a končil v jedenáct v noci, včetně nedělí a svátků. Většina mých spolužáků brala věci lehčeji, a tak jsem přirozeně lámal všechny rekordy. V průběhu roku jsem složil devět zkoušek a profesoři mínili, že si zasloužím víc než nejvyšší klasifikace. Vyzbrojen jejich lichotivými vysvědčeními jsem se vrátil domů na krátký odpočinek, očekávaje triumf jsem byl pokořen, když můj otec mé těžce nabyté pocty zlehčoval.
To téměř zabilo mé ambice; ale později, po otcově smrti, se mě bolestně dotklo, když jsem našel svazek dopisů, v nichž jej profesoři nabádali, aby mě vzal ze studií, nebo zemřu přepracováním. Potom jsem se začal věnovat převážně studiu fyziky, mechaniky a matematiky; trávil jsem hodiny svého volného času v knihovnách.
Měl jsem opravdovou mánii dokončit to, co jsem začal, což mě často přivádělo do nesnází. Při jedné příležitosti jsem začal číst dílo Voltaira, když jsem se ke svému zděšení dozvěděl, že existuje téměř sto velkých svazků, tištěných malými písmeny, které toto monstrum napsalo, zatímco pilo sedmdesát dva šálky černé kávy denně. Musel jsem je všechny přečíst, ale když jsem odkládal poslední knihu, byl jsem velmi rád a řekl si, "Už nikdy více!"
Mé studijní úspěchy v prvním ročníku mi vynesly ocenění a přátelství několika profesorů. Mezi nimi byli profesor Rogner, který učil aritmetiku a geometrii, profesor Poeschl, který vyučoval teoretickou a experimentální fyziku a dr. Alle, který učil integrální počet a specializoval se na diferenciální rovnice. Tento vědec byl nejbrilantnějším lektorem, jakého jsem kdy poslouchal. Měl zvláštní zájem na mém růstu a často se mnou zůstával hodinu nebo dvě v učebně a dával mi řešit problémy, čímž jsem byl potěšen. Jemu jsem vysvětlil létající stroj, který jsem vymyslel, ne iluzorní vynález, ale vynález založený na zvuku, vědeckých principech, které budou realizovatelné prostřednictvím mé turbíny a brzy budou dány světu. Jak profesor Rogner, tak Poeschl byli trochu zvláštní lidé. Ten první měl výstřední způsoby vyjadřování a kdykoli tak učinil, způsobilo to povyk, následovaný dlouhou rozpačitou pauzou. Profesor Poeschl byl metodický a důkladně "uzemněný" Němec. Měl obrovskou nohu a ruce jako pracky medvěda, ale všechny jeho experimenty byly dovedně provedeny s hodinářskou přesností a bez chyby. Bylo to druhým rokem mých studií, když jsme dostali Grameovo dynamo z Paříže, které mělo magnet ve tvaru podkovy a vinutý rotor s komutátorem. Bylo zapojeno a byly ukázány různé účinky elektrického proudu. Zatímco profesor Poeschl prováděl demonstraci, při níž stroj provozoval jako motor, dělaly problémy kartáče, hodně jiskřily a já jsem poznamenal, že by bylo možné sestrojit motor bez tohoto vybavení. Ale on prohlásil, že to není možné a poctil mě přednáškou na toto téma, na závěr poznamenal, "Pan Tesla může dokázat velké věci, ale určitě nikdy nedokáže toto. Bylo by to stejné, jako přeměnit stálou tažnou sílu, jako je například gravitace, na rotační pohyb. Bylo by to perpetuum mobile, což je nemožná myšlenka." Ale instinkt je něco, co přesahuje znalosti. Máme nepochybně jistá jemnější vlákna, jež nám umožňují uvědomovat si pravdu, když logická dedukce, nebo nějaké jiné vědomé úsilí mozku je marné.
Na čas jsem zakolísal pod dojmem profesorovy autority, ale brzy jsem dospěl k přesvědčení, že mám pravdu a pustil jsem se do práce se zápalem a s bezmeznou důvěrou svého mládí. Nejdříve jsem začal ve své mysli malovat obrázek stroje na stejnosměrný proud, spouštět jej a měnit proud ve vinutí. Potom jsem si představoval alternátor a podobným způsobem jsem vyšetřil jeho chování. Potom jsem si vizualizoval systémy skládající se z motoru a generátoru a provozoval je různými způsoby.
Obrázky, které jsem viděl, byly pro mě úplně reálné a hmatatelné. Všechen svůj zbývající čas trávený ve Štýrském Hradci byl stráven intenzivním, ale neplodným úsilím tohoto druhu a téměř jsem došel k závěru, že tento problém je neřešitelný.
V roce 1880 jsem šel do Prahy, Čechy, abych splnil přání otce dokončit své vzdělání na tamní univerzitě. Bylo to město, kde jsem učinil rozhodující pokrok, který spočíval v odstranění komutátoru ze stroje a studoval tento fenomén z tohoto nového aspektu, ale stále bez výsledku. V roce, který následoval, nastala v mém pohledu na život náhlá změna.
Uvědomil jsem si, že mí rodiče se kvůli mě hodně obětovali, a rozhodl jsem se, že jejich břemenu ulehčím. Vlna telefonu z Ameriky právě dorazila na evropský kontinent a tento systém byl instalován v Budapešti, Maďarsko. Vypadalo to jako ideální příležitost, a co víc, přítel naší rodiny byl šéfem podniku.
Bylo to právě zde, kdy jsem utrpěl úplné nervové zhroucení. Co jsem zažíval během tohoto období, překonává všechny představy. Můj zrak i sluch byly vždy neobyčejné. Jasně jsem viděl objekty ve vzdálenosti, v níž druzí po nich neviděli ani stopy. Několikrát ve svých chlapeckých letech jsem zachránil domy našich sousedů před ohněm tím, že jsem slyšel slabý praskavý zvuk, který je nevyrušil ze spánku, a zavolal pomoc. V roce 1899, kdy mi bylo přes čtyřicet a prováděl jsem experimenty v Coloradu, jsem byl schopen velmi zřetelně slyšet hřmění na vzdálenost 550 mil. Mé ucho bylo tedy více než třináctkrát citlivější, ale v té době jsem byl tak říkajíc hluchý jako poleno v porovnání s mým sluchem při nervovém zhroucení.
V Budapešti jsem byl schopen slyšet hodiny, když mezi mnou a hodinami byly tři místnosti. Moucha, která by přistála na stole v místnosti, by v mém uchu způsobila tupé žuchnutí. Kočár, jedoucí ve vzdálenosti několika mil, úplně otřásal celým mým tělem. Houkání lokomotivy ve vzdálenosti dvacet nebo třicet mil působilo, že židle nebo lavice, na níž jsem seděl vibrovala tak silně, že mi to působilo nesnesitelnou bolest. Země se mi pod nohama neustále chvěla. Svoji postel jsem musel podložit pryžovými podložkami, abych vůbec mohl spát. Burácející hluky zblízka i zdaleka měly často takový účinek, že u mluvených slov, která mě děsila, jsem nebyl schopen pochopit jejich obsah. Sluneční paprsky, když na mě dopadaly, způsobovaly v mém mozku tak silný náraz, že mě mohly omráčit. Musel jsem sebrat všechnu svoji sílu vůle, abych se schoval pod most nebo pod jinou konstrukci, protože jsem v lebce cítil drtivý tlak. Ve tmě jsem měl smysly jako netopýr a mohl jsem zjistit přítomnost předmětu na vzdálenost dvanácti stop zvláštním, záhadným smyslem na mém čele. Můj puls se měnil od několika do dvě stě šedesáti tepů za minutu a celé tělo se mi chvělo a otřásalo, což bylo nejtěžší snést. Renomovaní lékaři, kteří mi ordinovali velké denní dávky bromidu draselného, prohlašovali moji nemoc za ojedinělou a nevyléčitelnou.
Lituji toho, že jsem v té době nebyl pod dohledem odborníků na fyziologii a psychologii. Zoufale jsem lpěl na životě, ale nikdy jsem neočekával, že se uzdravím. Může vůbec někdo uvěřit, že taková beznadějná fyzická troska se může přeměnit na muže udivující síly a pevnosti; schopného pracovat třicet osm let téměř bez denního přerušení a být stále silný a svěžího těla a mysli? Tak to je můj případ. Mocná touha po životě po pokračování v práci a podpora oddaného přítele, atleta, vykonaly zázraky. Mé zdraví se vrátilo a s ním svěží mysl.
Když na mě tento problém opět zaútočil, téměř jsem litoval, že boj byl tak brzy skončen. Musel jsem mít nastřádáno hodně energie. Když jsem pochopil, co je mým úkolem, nebylo to rozhodnutí, jaké muži často činí. Pro mě to byla svatá přísaha, otázka života a smrti. Věděl jsem, že bych zemřel, kdybych selhal. Nyní jsem cítil že bitva byla vyhraná. Kdesi hluboko v mém mozku bylo ukryto řešení, ale nemohl jsem ještě dát svým myšlenkám vnější vyjádření.
Jednoho odpoledne, na něž se dosud živě pamatuji, jsem se těšil z procházky se svým přítelem v městském parku a recitováním poezie. V tomto věku jsem znal nazpamět celé knihy, slovo od slova. Jednou z nich byl Goethův "Faust". Slunce právě zapadalo a připomnělo mi slavnou pasáž, "Sie ruckt und weicht, der Tag ist überlebt, Dort eilt sie hin und foldert neues Leben. Oh, dall kein Flugel mich vom Boden hebt Ihr nach und immer nach zu streben! Ein schöner Traum indessen sie entweicht, Ach, au des Geistes Flingein wird so leicht Kein korperlicher Flugel sich gesellen!" Jakmile jsem vyslovil tato inspirující slova, napadla mě myšlenka jako záblesk světla a okamžitě byla odhalena pravda. Hůlkou jsem do písku nakreslil schéma, které jsem o šest let později ukázal publiku při přednášce před American Institute of Electrical Engineers, a jenž můj společník dokonale pochopil. Obrázky, které jsem viděl, byly podivuhodně ostré a jasné a měly pevnost kovu a kamene, že jsem mu řekl, "Podívej se na můj motor zde; dívej se na mě, jak obrátím chod." Nedokážu popsat své pohnutí. Pigmalion, dívající se na svoji oživlou sochu, nemohl být hlouběji pohnut. Tisíc tajemství přírody, o něž bych náhodou zakopnul, bych dal za to jediné, které jsem z ní vypáčil navzdory všem protivenstvím a nebezpečím mé existence...